Martin
LAKTÁTOVÁ BARIÉRA
Narazil jsem tady v odpovědích na tzv. vybudování laktátové bariéry. Mám dojem, že je to můj případ. Co to prosím Vás přesně je a jak tomu předejít? Děkuji moc za odpověď.
Cyklotrenink
Laktátová bariéra je zkušeností odpozorovaný soubor příznaků (v medicíně bych tomu říkal „syndrom“) jejichž podstata není zcela jasná, i když vcelku známe jejich vyvolávající příčinu. Při tomto stavu vzniká jakýsi výkonový strop, přes který se závodník nemůže dostat, ačkoliv v nižších intenzitách, pod stropem, se mu jezdí vcelku dobře. Jestli je na vině vyčerpání enzymatického aparátu, který umožňuje práci svalového vlákna v laktátovém a anaerobně-alaktátovém režimu, nebo jestli se jedná o ochranný mechanismus na některém stupni nervového řízení nedokážu říct, zřejmě se jedná o kombinaci obého. Kromě neschopnosti podávat vyšší výkon než takový, který odpovídá výkonu těsně nad aerobním prahem do tohoto syndromu také relativní snížení tepové frekvence v zátěži z důvodu snížení aktivity sympatiku. Klidová TF bývá na začátku snížená, později i lehce vyšší.
Záludnost tohoto stavu spočívá především v tom, že o něj mnozí závodníci jak z „hobby“ tak „elite“ scény programově usilují. Na první pohled totiž může působit dojmem „ideální formy“, zejména pokud závodník trénuje převážně sám a svůj momentální stav hodnotí pouze konfrontací tepové frekvence a tachometru. Zpočátku má dojem, že jeho základní vytrvalost roste, neboť je schopen jet zdánlivě rychle při nízké TF. Jaké je pak jeho překvapení na závodech, kde při potřebě prvního prudkého zvýšení výkonu okamžitě ztrácí kontakt s balíkem. Tuto situaci „selským rozumem“ vyhodnotí jako nedostatek trénovanosti a tedy přidá v tréninku, pokud to ještě jde. Jelikož ale není schopen dosáhnout intenzivnější práce ani při tréninku, snaží se zvýšit alespoň objem. Charakteristicky má při akceleraci nebo vjezdu do kopce pocit, jakoby se mu okolo stehen utáhly příliš těsné návleky a nohy se „udusily“. Na dalších závodech je výsledek obdobně špatný a po několika takových cyklech závodník většinou rezignuje na závodění do té doby, dokud patřičně nenatrénuje, čímž je jeho osud pro danou sezónu zpečetěn.
Jak je už z předchozího patrné, příčinou vzniku laktátového stropu je monotónní a nepřiměřený objemový trenink se snahou o permanentní vysoké tempo. Prevencí je pestrý tréninkový program s přiměřeným rozvojem všech složek výkonu a hlavně s odpovídajícím odpočinkem. Pokud se tento „syndrom“ rozvine, je jediným možným řešením „reset“ organismu úplným vysazením tréninku na dobu nejméně jednoho, obvykle ale dvou až tří týdnů, po kterých nenásleduje opětovné obnovování základní vytrvalosti, jak by selský rozum a mnohdy i podvědomé přání závodníka naznačovalo, ale radikální nasazení intenzivních, ale krátkých intervalových tréninků a především co nejrychlejší obnovení závodní aktivity. V opačném případě, při snaze „nejdřív potrénovat“ se během dvou týdnů octneme opět pod stropem…