Jaká je funkce potu pro lidský organizmus? Jeho složení, doporučená časování a množství příjmu tekutin vzhledem k fyzickému výkonu. Jaké je vhodné složení a koncentrace pro sport.

Celé téma jsme rozdělili do těchto částí:

• pojednání o funkci potu pro lidský organizmus, jeho složení
• doporučená časování a množství příjmu tekutin vzhledem k fyzickému výkonu
• jaké je vhodné složení a koncentrace sportovního nápoje
• porovnání iontového nápoje a sirupu z pohledu složení i ceny hotového nápoje
• praktické shrnutí na závěr, protože tentokrát je toho docela dost 😉

Jak bude doloženo v průběhu tohoto článku, tekutiny jsou pro sportovce a aktivní lidi velmi důležité. V případě všech sportovních činností, ale především u těch, které trvají déle než několik desítek minut a/nebo které probíhají v prostředí způsobujícím vysoké pocení (vysoká teplota, vysoká vlhkost vzduchu), je absolutně nezbytné myslet na pitný režim ještě před výkonem. Cílem je, aby sportovec šel na start závodu nebo zahajoval trénink s nulovým deficitem tekutin. Zároveň je nezbytné, aby v průběhu výkonu a stejně tak během závodu doplňoval alespoň část tekutin (a současně minerálních látek, je-li to potřeba) ztracených pocením. Je to proto, že i mírná ztráta tělesných tekutin přináší citelné zhoršení výkonu a je-li úbytek tekutin výrazný, může mít tento stav vliv i na zdraví.

ÚBYTEK VODY V TĚLE

Lidský organizmus dokáže přežít bez jídla několik týdnů za předpokladu, že bude mít dostatek tekutin. Bez vody dokáže přežívat maximálně několik dní (v chladném prostředí člověk vystačí s o něco více než půl litrem tekutin denně). Lidské tělo nepřetržitě ztrácí vodu, nicméně denní ztráta se značně liší den ode dne. U zdravého člověka dochází ke ztrátám tekutin několika způsoby: ledviny (množství moči se zvyšuje v případě, že člověk pije více, než je třeba), trávicí systém (stolice může být bohatá či chudá na vodu v závislosti na druhu jídla; průjem nebo zvracení významně zvyšují ztráty vody a minerálních látek), pokožka (potem) a plíce (značné množství vodní páry odchází z těla prostřednictvím dýchacích cest, zejména ve vyšších nadmořských výškách). Je také třeba myslet na to, že každý den žaludek a střevo (především tenké střevo) vylučují velké množství tekutin (průměrně 7-10 litrů), které jsou však téměř úplně vstřebány v tlustém střevě. V glomerulech (cévních klubíčcích) ledvin je každý den vytvářeno velké množství „tekutého odpadu“, které v součtu představuje několik desítek litrů. Nicméně v případě, že výroba adiuretinu (antidiueritický hormon) hypofýzou běží bez problémů, většina z tohoto množství se vstřebává a jen malá část se vyloučí z těla v podobě moči.

Je logické, že abychom měli vyváženou bilanci tekutin, ztráty vody musí být kompenzovány jejím příjmem. Značná část příjmu tekutin z „vnějšku“ však není z nápojů, ale jídla. Velmi málo druhů jídla je totálně suchých, zatímco mnoho čerstvých potravin (ovoce, zelenina, maso, ryby ad.) obsahují více než 70% vody, někdy dokonce více než 90%. Navíc metabolismus (spalování) sacharidů, tuků a bílkovin vytváří vnitřní (endogenní, nebo také metabolickou) tekutinu. Každých 100 gramů sacharidů je využito na výrobu energie a 55 g vody. Každých 100 gramů tuků přinese 107 gramů a každých 100 g bílkovin 41 gramů vody. Tvorbu této endogenní tekutiny je nutné zahrnout do přesných výpočtů úrovně dehydratace u dlouhodobých sportovních výkonů, které produkují velké množství potu. Nicméně, podle studie provedené v roce 1998 (McArdle, Katch and Katch), jejich úloha je z pohledu rovnováhy tekutin v těle nedostatečná.

ŽÍZEŇ

Počátek pocitů žízně má několik důvodů, mezi které patří pocity sucha v ústech a hltanu, nebo psychologické faktory spočívající v pohledu na někoho jiného, kdo právě pije. Intenzivní fyzické výkony nebo závody mohou naopak tyto pocity zmírnit nebo odstranit. Proto je důležité během fyzické aktivity, kdy se hodně potíte, pít, i když nemáte pocity žízně. V každém případě však platí, že pocity žízně závisí na nervových centrech v hypotalamu, který reguluje příjem tekutin. Tato centra získávají informace od různých receptorů, jako například osmotických receptorů nebo receptorů tlaku. Hormon angiotensin přímo stimuluje centra žízně v případě poklesu objemu extracelulárních (mimobuněčných) tekutin. Mnoho z těchto ovlivňujících látek zasahuje a ovlivňuje centra žízně v případě změny podmínek uvnitř organizmu. U sportovců tato situace může nastat tehdy, kdy ztratil značné množství potu v množství vyšším než 1% tělesné hmotnosti. Ačkoliv se napijeme, ukončení činnosti těchto stimulantů pocitů žízně probíhá s určitým zpožděním. V některých případech je podnět zablokován až tehdy, kdy tekutina opustí žaludek, přejde do tenkého střeva, odsud do krve a dosáhne extracelulární tekutiny, čímž napraví nerovnováhu, která spustila onen podnět. Na druhou stranu sucho v ústech je zažehnáno ihned poté, co se člověk napije. Tím se zabrání příjmu nadměrného množství vody, které by jinak bylo vypito, kdybychom byli nuceni pít až do „vypnutí“ všech ostatních faktorů stimulujících příznaky žízně. Pocit plného žaludku a napjaté břišní stěny, které s sebou přináší rychlé vypití značného množství vody, je dalším signálem, který vede k inhibici center žízně.

Stimul žízně je kvalitativně nespecifický. Neposkytuje informace o typu nápoje, který by měl člověk vypít. Když pravěký člověk cítil žízeň, měl jediný nápoj k jejímu uhašení – vodu. Dnes lidé pociťují stejný stimul, ale mají na výběr z několika různých nápojů, které uhasí žízeň a zároveň (současně) doplní například i minerální látky a energii.

V případě sportovce je důležité, aby tyto nápoje byly součástí jeho sportovních výkonů a stejně nezbytné jsou i určité znalosti a zkušenosti s jejich aplikací. Jakmile jste si zvolili typ nápoje, žízeň vám poskytne užitečnou informaci (byť ne vždy zcela přesnou), o množství nápoje, které je třeba vypít. I když existují podstatné rozdíly, je možné konstatovat, že asi 700 g potu postačí ke spuštění pocitů žízně. U člověka se sedavým způsobem života je to víceméně množství, které již může vést k poklesu výkonnosti, zatímco u sportovců je toto množství, podle některých, i více než dvojnásobné.

TEPELNÁ BILANCE

Při jakékoliv fyzické aktivitě vytvářejí pracující svaly teplo (metabolické teplo), jehož množství závisí především na množství spotřebované energie. Tělo sportovce přijímá rovněž vnější teplo, například teplo od slunce nebo z horkých povrchů (asfalt). Takovéto zvýšení tělesné teploty nad určité hodnoty pak snižuje fyzický výkon. Naštěstí má tělo určité mechanismy, pomocí kterých dokáže jeho teplotu ochladit alespoň po dobu nepříznivého stavu prostředí.

Některé z těchto mechanismů spočívají v přeměně vody na páry, která opouští tělo v podobě potu, současně v mnohem menší míře je to i tzv. nevědomé pocení (disperze par přes kůži mimo potní žlázy) a také prostřednictvím vodních par uvolňovaných dýchacím systémem. Každý gram vody, která odchází z těla ve formě páry, spálí téměř 0,6 kcal. Maximální účinnosti termoregulace tří uvedených mechanismů je dosaženo v případě suchého vzduchu. Naopak v případě vysoké vlhkosti vzduchu je jejich účinnost nižší a jen malé procento vytvářeného potu se vypaří, zatímco zbývající část vsákne oblečení nebo spadne na zem v podobě kapek.

Další dva mechanismy, definované jako konvektivní (tzn. založené na tepelném proudění), vycházejí z ohřevu vzduchu ve styku s kůží a se sliznicí dýchacích cest. Tenká vrstva vzduchu v blízkosti naší kůže a vzduch, který vdechujeme a vydechujeme, jsou ohřívány. Tímto způsobem je rovněž rozptylována část tělesného tepla. Účinnost tohoto tepelného proudění dosahuje svého maxima v momentě, kdy je velký rozdíl mezi teplotou vzduchu a teplotou kůže (nebo sliznice).

Je-li teplota vzduchu vyšší než teplota na kůži nebo sliznici (což se stane v případě, že sportujete při teplotě vzduchu v blízkosti nebo nad 40 °C), tyto mechanismy neodvádějí teplo z těla ven, ale naopak teplo přidávají. Dalším způsobem, jak uvolňovat teplo z těla, může být „vodivost“ (ačkoli tento termín není asi příliš přesný, ale je dostatečně názorný). Tento stav nastane v případě kontaktu těla s kapalinou (plavání, vodní sporty, ale i sport v dešti). Proto se mnoho sportovců ochlazuje namočenými houbami. Dokonce i pití tekutin chladnějších než teplota organizmu tělo ochlazuje (neboť přichází do styku se sliznicí dýchacích cest).

Je třeba připomenout, že sportovci využívají malé zvýšení tělesné teploty (např. vnitřní teplota vzroste z normální hodnoty 37 °C na 38 °C), ke kterému dochází při rozcvičování před tréninkem nebo závodem. Nicméně, v případě, že teplota vzroste ještě více, objeví se negativní vlivy v enzymatickém systému a v procesech probíhajících uvnitř organizmu (Astrand a Rodahl, 1970). Teplotu organizmu vyšší než 40-41 °C lze snášet jen několik minut (Astrand a Rodahl, 1970) a je tudíž neslučitelná se sportováním.

POT

Pot je solný roztok, jehož složení je u každého člověka jiné. Dokonce se složení potu různí i u téže osoby v různých situacích (viz tabulka 2). Tyto rozdíly v koncentraci minerálů souvisí mimo jiné i na „tréninkových“ podmínkách potních žláz, které pot produkují. Pot vzniklý v potních žlázách (což je jakýsi „prvotní pot“, který je však odlišný od potu, který známe z povrchu kůže) má koncentraci elektrolytů podobnou koncentraci v krevní plazmě, to znamená, že je izotonický. Při průchodu žlázními kanálky se však velké množství elektrolytů vstřebává (viz obrázek 1). Pot, který dosáhne povrchu kůže, je proto hypotonický a obsahuje méně iontů ve srovnání s plazmou a extracelulární tekutinou. Dokonce obsahuje méně než jednu třetinu až čtvrtinu chloru, sodíku, vápníku a hořčíku. Naopak draslík mívá často koncentraci podobnou (nebo mírně nižší) jeho koncentraci v plazmě.

U sportovce, který trénuje několik dní v prostředí podmiňujícím intenzivní pocení, dochází k postupné adaptaci na produkci potu, a to nejméně ze tří důvodů:

• koncentrace iontů v potu je nižší (viz tabulka 2 v závěrečné tabulkové části)
• dojde ke zvýšení tělesného povrchu pokrytého (ve smyslu „zamokřeného“) potem
• dojde k nárůstu (i velmi významnému) v množství potu vylučovaném potními žlázami každou minutu

První dva faktory umožňují transformovat vyšší procento potu do vodní páry a tím ke snížení množství potu. Toto je výhodné pro sportovce, protože za účelem odstranění stejného množství tepla jako dříve vznikne nyní menší množství tepla vynaloženého na práci s jeho odstraněním, přičemž tak ztrácí méně vody a minerálních látek z těla. Procento potu, které se vypařuje, klesá s nárůstem vlhkosti vzduchu. To platí zejména v případech, kdy je nezbytné rychle odstranit velké množství tepla pomocí odpařování potu. Je-li teplota vzduchu navíc značně vysoká, odvod tepla pomocí proudění vzduchu se snižuje. Třetí typ adaptace je také výhodný, umožňuje potním žlázám produkovat větší množství potu za jednotku času.

Pro sportovce, kteří potřebují soutěžit v horkém nebo teplém a vlhkém podnebí, je dalším velmi efektivním mechanismem schopnost těla odolávat vyšší dehydrataci. Také tento případ nastává po několika dnech (nebo několika týdnech) trénování v prostředí, které vede k produkci velkého množství potu. V tomto období má voda v těle tendenci k procentuálnímu nárůstu (nicméně je třeba si uvědomit, že u trénovaných sportovců je objem vody v těle i tak vyšší). U trénovaného sportovce může toto zvýšení být i více než o 5% v porovnání s nesportovcem (při shodném procentu tělesného tuku). Tak či onak, je třeba zdůraznit, že i při stejné úrovni intenzity a klimatických podmínek se množství vyloučeného potu mezi různými sportovci liší. V případech, kdy někteří vyloučí méně než litr potu za hodinu, jiní mohou vypotit až tři litry (Murray, 2000). Proto každý musí pít podle svých vlastních individuálních potřeb (Nadel, 1980).

DEHYDRATACE A JEJÍ DŮSLEDKY

Když sportovec soutěží v prostředí s vysokými teplotami a vysokou úrovní vlhkosti vzduchu, první fáze, během níž dochází ke zvýšení množství krve v kůži v důsledku rozšíření cév v podkožní oblasti a vzhledem k růstu tepové frekvence, začíná jen několik minut po zahájení výkonu. Větší množství (metabolického) tepla vyráběného prostřednictvím svalů a případně tepla absorbovaného tělem v důsledku teploty vnějšího prostředí ovlivňuje kůži, jejíž teplota tak stoupá. To upřednostňuje odvod přebytečného tepla a ochlazování organizmu pomocí proudění vzduchu. Jak již bylo uvedeno výše, čím větší je rozdíl mezi teplotou vzduchu a povrchem pokožky, tím účinnější tento mechanismus je. Současně dochází ke zvýšení produkce potu, což je nezbytný předpoklad pro vyšší rozptyl tepla, k němuž dochází prostřednictvím odpařování vody z potu na úrovni pokožky. Když však tělo ztratí velké množství potu, dochází k několika změnám v těle. Za prvé dojde k růstu tělesné teploty: po 20 až 40 minutách (v extrémních klimatických podmínkách ještě vede dehydratace ke snížení celkového objemu krve. Pokud jde o krev, protože pot se vyznačuje nižšími koncentracemi plazmatických elektrolytů, dochází u ní k nárůstu koncentrace minerálních látek (krev se zahušťuje). Tato nerovnováha může dokonce vyvolat až svalové křeče, a to zejména u lidí, kteří k tomu mají předpoklady a/nebo jsou méně trénovaní.

Pokud sportovec i nadále udržuje vysokou intenzitu výkonu a nedoplňuje dostatečně tekutiny, důsledky mohou mít vliv na celý organizmus. V určitém okamžiku tělo začne snižovat produkci potu a současně i množství krve odváděné do kůže. Účelem těchto úprav je snaha zachovat množství cirkulující krve pro nejdůležitější orgány, především tedy pro centrální nervový systém a srdce. Toto snížení produkce potu a snížení prokrvení pokožky snižují schopnost těla ochlazovat se. Tělesná teplota tak může vyšplhat až nad 41 °C a hrozí tak úžeh. V důsledku snížení krevního objemu může současně dojít až k poklesu krevního tlaku. Z toho všeho vyplývá, že je velmi obtížné, ale především zdraví nebezpečné, pokračovat ve výkonu. U sportovců, kteří průběžně obnovují většinu ztracených tekutin, se tyto negativní účinky nevyskytují. A pokud ano, jsou výrazně umírněné: teplota organizmu stoupá výrazně méně, snížení krevního objemu je nižší, snížení tvorby potu není tak intenzivní, srdeční tlak není snížen, zatímco tepová frekvence se zvyšuje v menší míře, průtok krve do kůže zůstává vysoký. Trénovanost hraje rovněž důležitou roli v tom, že negativní účinky uvedené výše se objevují později.

OBNOVA VODY A MINERÁLŮ

Proto je nezbytně nutné pít před, během a po sportovním výkonu, a to v závislosti na vynaloženém úsilí. Je rovněž důležité vybrat si vhodný nápoj, což platí zejména pro nápoje konzumované před nebo v průběhu fyzické námahy. Tyto nápoje musí „zůstat“ v žaludku co možná nejkratší dobu, aby co nejrychleji došlo k jejich vstřebání ve střevě. Pokud již před zahájením fyzické aktivity víme, že bude trvat déle než několik desítek minut a že v jejím průběhu bude docházet k intenzivnímu pocení (především z důvodu vysoké teploty, vlhkosti vzduchu a slunečního záření), je důležité pít před výkonem a během něho více, než je obvyklé. A to zejména v neznámých klimatických podmínkách. Jak je to s doporučeným množstvím pití před sportovním výkonem? American College of Sports Medicine (1996) doporučuje vypít 500 ml tekutin dvě hodiny před fyzickou aktivitou k dosažení dostatečné hydratace, přičemž sportovec má tak dostatek času na odstranění nadbytečné tekutiny. Doporučení American Dietetics Association (2000) je velmi podobné: 400-600 ml tekutin dvě hodiny před fyzickým výkonem. National Athletic Training Association (2000) uvádí, že za účelem zajištění odpovídající předvýkonové hydratace by měli sportovci vypít asi 500-600 ml vody nebo sportovního nápoje 2-3 hodiny před cvičením a 200-300 ml vody nebo sportovního nápoje 10-20 minut před zahájením výkonu.

Množství tekutiny, které by mělo být vypito co nejdříve po skončení rozcvičení před začátkem závodu závisí na pocitech plnosti žaludku a s tím spojeným nepohodlím během výkonu. Což se odvíjí od typu vynakládaného úsilí. Například běh představuje vertikální nárazy při každém kroku a tedy přináší jistý diskomfort oproti například cyklistice.

Pokud jde o množství tekutin, které mohou být vypity během cvičení, American Dietetics Association (2000) doporučuje pít 150 až 350 ml průběžně každých 15 až 20 minut. National Athletic Training Association (2000) uvádí, že nahrazení tekutiny se musí rovnat množství ztracenému močí a potem, čímž se zamezí úbytku hmotnosti o méně než 2%. Obecně toho může být dosaženo při 200 až 300 ml tekutin každých 10-20 minut.

Z toho je zřejmé, že je nemožné stanovit přesné množství pro každého sportovce, protože objem tekutin, který by měl být zkonzumován během výkonu, závisí na objemu ztracených tekutin, což je ovlivněno mnoha různými faktory. Současně i možnost nahradit ztracené tekutiny se mění během soutěže v závislosti na daném sportu. Například v kolektivních sportech mohou být tekutiny průběžně doplňovány během intervalů a přestávek v zápase, při maratónech a podobných závodech jen na občerstvovacích stanicích.

Pokud jde o množství průběžně popíjeného nápoje, neměl by způsobit přílišné roztažení žaludku. Maximální množství, které nezpůsobuje žádné takovéto „problémy“, se ale liší jedinec od jedince, a to i v závislosti na druhu sportu. Proto by si měl každý sportovec najít ten nejvhodnější postup, jaký vyhovuje právě jemu. V náročnějších klimatických podmínkách může být produkce potu 20-40 gramů za minutu, což jasně ukazuje, jak vysoký příjem tekutin by měl být. Je třeba pamatovat na to, že je-li oblečení nasáklé potem, množství konzumovaného nápoje by mělo být větší než je potřeba k uhašení žízně.

Během tréninků je třeba přijímat více tekutin než během soutěže či závodu. To proto, že v některých obdobích roku (např. při soustředěních, vícefázových trénincích apod.) jsou tréninky o mnoho delší než zápas nebo závod. Neustálá produkce potu, ke které navíc v případě horkého počasí dochází i mimo trénink, může vést během pár dní ke značné ztrátě vody i minerálních látek. Je třeba pamatovat na to, že běžný jídelníček založený na dostupných potravinách a osobní chuti nemusí nutně obnovit obsah ztracených minerálů na požadovanou úroveň. Některé následné svalové bolesti (např. křeče) mohou být důsledkem právě této nerovnováhy mezi příjmem (s jídlem) a ztrátami (potem) minerálních látek. To je důvod, proč může být užitečné pravidelně doplňovat do těla společně s pitím i některé z elektrolytů obsažených v potu. Což platí po celý rok, ale zejména v těch ročních obdobích, kdy je větší počet teplých dnů.

„IDEÁLNÍ“ NÁPOJ PRO SPORTOVCE

Nápoje pro sportovce by měly mít určité přesně definované vlastnosti, zejména s ohledem na časování jejich konzumace.

Nápoje před cvičením

Tyto nápoje by měly být konzumovány nejpozději 20-40 minut před zahájením soutěže nebo tréninku, aby nezpůsobily potíže během výkonu. Například je-li nápoj velmi bohatý na sacharidy, které vedou ke zvýšení hladiny cukru v krvi, mohl by bránit využívání mastných kyselin v průběhu cvičení a dokonce způsobit tzv. reaktivní hypoglykemii. Oba tyto problémy se vyskytují v případě vysokého množství rychle vstřebatelných sacharidů, jako je tomu v případě některých nápojů s obsahem velkého množství glukózy, sacharózy nebo maltodextrinů. Pouhých 300 ml sportovního nápoje s obsahem 6 % sacharidů s vysokým glykemickým indexem (například 18 g glukózy, maltodextriny, sacharóza) již může vést k významné stimulaci inzulínu, což má negativní dopad na schopnost oxidovat tuky během cvičení.

Nápoje přijímané v průběhu cvičení, nebo těsně před ním

Nápoje konzumované v průběhu cvičení stejně jako ty těsně předvýkonové musí zajistit v co nejkratším možném čase doplnění toho, co bylo ztraceno potem. Proto musí projít rychle žaludkem a pak se rychle vstřebat v tenkém střevě. Pokud je to možné, měly by také dodávat určité množství sacharidů (energie) do těla.

Doba, kterou nápoj stráví v žaludku, závisí na koncentraci sacharidů. Rychlý průchod žaludkem je možný, pokud obsahuje 5 % sacharidů nebo méně a současně neobsahuje příliš mnoho minerálních látek. Porovnáme-li dva nápoje o stejné koncentraci (1 g sacharidů na každých 100 g vody), pak nápoj obsahující fruktózu nebo maltodextriny prochází rychleji ve srovnání s nápojem obsahujícím glukózu nebo sacharózu.

Nápoje, kterým bychom měly dávat přednost pro jejich rychlou absorpci vody, jsou izotonické iontové nápoje (nápoje s koncentrací látek podobnou krvi) nebo hypotonické nápoje (nápoje s nižší koncentrací oproti izotonickým).

Přítomnost sacharidů, byť v omezené dávce, je však v nápoji užitečná, protože při průchodu střevní stěnou s sebou tyto monosacharidy obsažené v nápoji (glukóza, fruktóza) berou i molekuly vody. Na ni jsou navázány ionty sodíku, čímž se tudíž zlepšuje i jejich vstřebávání. Jinak řečeno, čistá voda se vstřebává pomaleji ve srovnání s některými fyziologickými energetickými nápoji. Ale pro člověka, který se během sportu silně potil či potí, je daleko lepší, než nepít vůbec, pít alespoň balené minerální vody nebo vodu z kohoutku.

Nápoje po výkonu

Hlavním účelem nápoje přijatým po tréninku či závodu je doplnění tekutin a minerálních látek ztracených během cvičení a poskytnutí i určitého množství sacharidů. Zatímco na jedné straně příjem sacharidů (a to i ve velkém množství) zpomaluje průchod tekutiny v žaludku, na straně druhé doplňuje společně se sacharidy v potravinách zásoby glykogenu spotřebované svalovou prací. Tyto nápoje jsou tedy zvláště užitečné v případě, kdy tréninky nebo závody probíhají každý den nebo velmi často.

TEPLOTA NÁPOJE

Nápoje používané těsně před výkonem nebo během něho by měly být studené, a to zejména v případě, že teplota a vlhkost vzduchu jsou vysoké. Tyto nápoje s teplotou nižší než 15 °C stráví v žaludku méně času v porovnání s teplejšími nápoji. Pokud je teplota nápoje mezi 2,5 °C a 9 °C, sliznice úst, hrtanu, jícnu a především pak žaludku může být ochlazena i o několik stupňů. Pohyby žaludeční stěny se zvyšují a zkracuje se tak doba, kterou stráví tekutina v žaludku. Navíc je z těla odváděno teplo. Všechny tyto účinky jsou pro sportovní výkon výhodné. Když je však nápoj již příliš studený, je zde riziko vzniku křečí v žaludku nebo v břiše, případně hrozí i vážnější důsledky.

MINERÁLNÍ LÁTKY V NÁPOJÍCH

Nedostatek jedné nebo více minerálních látek ztracených potem přináší pro tělo značné problémy. Je-li zastavena absorpce iontů, zastaví se i absorpce vody (s výjimkou stavu dehydratace) (Curran et al., 1962). Z tohoto důvodu by měl sportovní nápoj obsahovat hlavní minerální látky, které se nacházejí v potu, a to sodík, chlór, draslík a hořčík.

Sodík je z tohoto pohledu určitě nejdůležitější jednak proto, že se jedná o kladně nabitý iont s největším zastoupením v potu, zároveň i z důvodu případné hyponatrémie (pokles koncentrace sodíku v extracelulární tekutině), která představuje vysoké riziko u sportovců. V případě, že nápoj obsahuje (mimo jiné látky) rovněž sodík, rehydratace je rychlejší, protože sodík podporuje absorpci vody ve střevě. Jak je uvedeno v tabulce 2, ve stejném množství potu dobře trénovaného sportovce je méně sodíku v porovnání s občasným (rekreačním) sportovcem. Rehydratační rychlost je největší u izotonických nápojů, které obsahují kromě asi 5% sacharidů rovněž sodík v dávce cca 50 mmol/l (Murray, 2002).

Draslík hraje synergickou roli se sodíkem. Tyto dva elektrolyty společně urychlují proces hydratace. Po příjmu tekutin s obsahem sodíku a draslíku je sníženo vylučování moči oproti nápoji bez těchto minerálů, čímž je zadržováno více tekutin v těle a organizmus je tak více zavodněn. Posouzení jejich koncentrace v plazmě však poskytuje omezené informace, protože záleží především na vnitrobuněčných hodnotách.

Doplňování hořčíku je také důležité. I když pot neobsahuje právě mnoho této minerální látky (viz tabulka 2), jeho nedostatek je mnohem častější, než by se dalo na základě těchto hodnot očekávat.

SHRNUTÍ:

• intenzivní fyzické výkony mohou zmírnit nebo potlačit pocity žízně, proto je důležité během fyzické aktivity pít nezávisle na těchto pocitech
• produkce potu je nezbytným předpokladem pro uvolňování tepla z organizmu, k němuž dochází odpařováním vody z potu na pokožce – v případě, že je vysoká vlhkost vzduchu, pot se špatně odpařuje a tělo musí na své ochlazování vynakládat stále více a více potu – proto je třeba v případě vysoké vlhkosti vzduchu dostatečně pít, byť pocity žízně (právě díky vysoké vlhkosti vzduchu) nejsou tolik intenzivní
• pokud sportovec nedoplňuje dostatečně tekutiny dlouhodobě, začne tělo po jisté době snižovat produkci potu a současně i množství krve odváděné do kůže, čímž se sníží schopnost ochlazovat organizmus – tělesná teplota tak může vyšplhat až nad 41 °C a hrozí úžeh
• během tréninků je třeba přijímat více tekutin než během soutěže či závodu, neboť tréninky trvají obvykle delší dobu
• před výkonem přijměte minimálně 500-600 ml tekutin 2-3 hodiny před cvičením a 200-300 ml nápoje 10-20 minut před zahájením výkonu
• během výkonu se doporučuje pít 200 až 300 ml tekutin každých 10-20 minut
• nápoje, kterým bychom měly dávat přednost pro jejich rychlou absorpci vody, jsou izotonické iontové nápoje (nápoje s koncentrací látek podobnou krvi) nebo hypotonické nápoje (nápoje s nižší koncentrací oproti izotonickým)
• jelikož na rychlosti přenosu molekul vody se podílí i sacharidy a sodík, lze říci, že čistá voda se vstřebává pomaleji ve srovnání s některými fyziologickými energetickými nápoji – rehydratační rychlost je největší u nápojů, které obsahují kromě asi 5% sacharidů (izotonické) nebo i méně, rovněž sodík v dávce cca 50 mmol/l
• ze sacharidů obsažených v nápoji nejrychleji prochází fruktóza nebo maltodextriny
• pozor na složení předvýkonového nápoje: pouhých 300 ml nápoje s obsahem 6 % sacharidů s vysokým glykemickým indexem (například 18 g glukózy, maltodextriny, sacharóza) může mít negativní dopad na schopnost oxidovat tuky během cvičení
• protože pot se vyznačuje nižšími koncentracemi elektrolytů než krev, dochází v krvi během pocení k nárůstu koncentrace minerálních látek (krev se zahušťuje) – tato nerovnováha může dokonce vyvolat až svalové křeče
• nedostatek jedné nebo více minerálních látek ztracených potem přináší pro tělo značné problémy – sportovní nápoj by tedy měl obsahovat hlavní minerální látky, které se nacházejí v potu, a to sodík, chlór, draslík a hořčík
• běžný jídelníček založený na dostupných potravinách a osobní chuti nemusí nutně obnovit obsah ztracených minerálů na požadovanou úroveň – proto může být užitečné pravidelně doplňovat do těla společně s pitím i některé z elektrolytů obsažených v potu

PRÁVĚ PROTO:

• obsahuje iontový nápoj Enervit G sport optimální dávku sacharidů, aby se rychle vstřebával, ale přesto dodal energii pro výkon
• je Enervit Magnesium sport určený pro míchání ve vodě, aby se minerální látky rychleji vstřebaly a rovněž, aby se současně zajistila optimální hustota krve
• Rozpuštěním Enervit G Sport ve vodě získáte izotonický či hypotonický iontový nápoj, který přispívá k udržení výkonnosti a zvyšuje vstřebávání vody během fyzického výkonu. Je potřebný především v případě nadměrného pocení v důsledku jakékoliv intenzivní fyzické aktivity a při sportu, ať již amatérském či profesionálním. Kromě optimálního obsahu sacharidů z rychle vstřebatelné fruktózy a maltodextrinů doplňuje rovněž minerální látky (sodík, draslík, hořčík, chlór) a vitaminy C a B (B1, B2, B3 a B5), které přispívají ke snížení míry únavy a vyčerpání a ke správnému energetickému metabolismu

• Enervit Magnesium Sport zajišťuje doplnění tekutin a minerálních látek. V jednom sáčku (15 g) obsahuje 600 mg draslíku, 160 mg hořčíku, 90 mg sodíku a 80 mg vitaminu C

Zpracováno ve spolupráci s Aliancí výživových poradců ČR a vědeckým týmem Enervit Equipe.

Tabulka porovnání složení a ekonomičnosti iontového nápoje Enervit s běžně dostupným sirupem.  Z porovnání vyplývá zásadní rozdíl ve složení ve prospěch iontových nápojů. Cena pořízení 500 ml nápoje je však v případě menšího balení téměř shodná. Sirup není de facto nic jiného než kostky cukru a barvivo. Iontový nápoj naopak obsahuje optimální objem sacharidů pro účely rychlého vstřebání, současně obsahuje vitamíny (např. B pro efektivnější energetickou výtěžnost) a minerální látky vyplavované potem. Rovněž složení sacharidů je v případě iontového nápoje bližší potřebám organizmu během fyzické aktivity.