Ten den si moc dobře vybavuje. Bylo třicátého března letošního roku. Zrovna byli na Mallorce, seděli u večeře, když se jí známí zeptali: „Tak co, jaké závody jedeš?“ Klára Vitásková se jen pousmála a odvětila: „Žádné, já se už budu jenom vozit.“

Po loňském Trans Alpu chtěla zvolnit. V plánu měla, že vezme gravel, projede si evropské cyklostezky a bude trénovat čistě jen pro radost. Že si před měsícem na zkoušku vyplnila přihlášku do losování pro start na Cape Epic 2025? Kdepak, na ni už zapomněla. Až její šéf, který byl na ostrově s nimi, ji jí připomněl. „Počkej, a nepoletíš náhodou do Jihoafrické republiky? říká mi u večeře,“ vzpomíná Klára. „Tehdy už bylo dva dny po losu. Vzala jsem do ruky telefon, nalistovala si stránky a čtu: Ty jo, moje jméno je fakt tam!“ A tak to všechno začalo.

Ale vždyť nemám parťáka!

Klára se pod vedením trenéra Karla Martinka připravuje už čtyři roky. Má toho za sebou spoustu, nejezdí jen domácí závody, ale i zahraniční. Dokonce ani etapáky pro ni nejsou novinkou a dvakrát si zkusila Trans Alp a jednou Appenninicu.

O Cape Epicu, legendárním africkém závodu dvojic, vždycky snila, fascinoval ji. Už dřív se na něj hlásila, jenže ji nevybrali.

„Ráno, když vstávám, zapnu si na internetu živý přenos ze startu. Když jedu do práce, pustím si ho aspoň do sluchátek a v práci pak sleduju výsledky,“ popisuje se zaujetím. „Tenhle rok to bylo stejné. Zase jsem se pro něj nadchla a toužila ho zažít.“

Tak moc, že na sví slova, že do něčeho podobného už nepůjde, nebrala ohled. Najednou seděla před počítačem, na monitoru otevřené stránky s přihlašovacím formulářem a vypisovala do něj své údaje.

„Že mě vyberou, jsem vůbec nepočítala. Už párkrát jsem se takhle hlásila třeba i na závody v Alpách, kde je o místa rovněž obrovský zájem a losují se, jenže nikdy jsem štěstí neměla,“ vypráví.

Dost možná i z tohoto důvodu na přihlášku brzy zapomněla. A o to větší překvapení bylo, když zjistila, že má jet!

První pocity? Radost, že uspěla mezi tisícovkami zájemců? Nebo snad obavy, do čeho se pustila? Úplně jiné.

„Moje první myšlenka byla: No jo, ale vždyť nemám parťáka!“ směje se. Když se hlásila, byla předdomluvená s Janou Žídekovou, s níž jela Trans Alp. Ta se jí ovšem posléze omluvila, jelikož by jí příprava narušila plány na sezonu. Klára se proto nejprve musela poptávat u jiných závodnic.

„Někoho najít, byl celkem problém. Jsem v kategorii nad čtyřicet let, v níž zas tolik holek od nás nejezdí… Až jsem si vzpomněla na jednu holčinu. Moc jsme se tehdy neznaly, potkávaly jsme se ale na závodech a když jsme jely Trans Alp, napsala mi moc hezkou zprávu, jak nám drží palce a že by si chtěla něco podobného jednou zkusit,“ popisuje.

Šlo o Hanku Uhlíkovou. A ano, tušíte správně. „Spojily jsme se a Hanina mi za tři dny volá: Probrali jsme to doma, jedu. A já parťáka konečně měla,“ usmála se Klára.

Závodní vrchol

Včetně prologu Cape Epic trvá osm dní. Během nich musí účastníci zdolat 608 kilometrů a 16500 výškových metrů. K tomu je nutné přičíst spalující vedro, náročný terén, neustálé riziko defektu nebo žaludečních potíží. Však také Martin Stošek, bývalý svěřenec trenéra Martinka, na základě svých bohatých zkušeností holkám radí: „Připravil bych se nejen na samotné etapy, ale i na více než týden stresu, tlaku a vypětí.“

Říká se, že každý si zde vybere minimálně jednu krizi. Klíčové je, aby nebyla moc dlouhá. I proto je souznění dvojice nesmírně důležité, díky parťákovi ji můžete zažehnat dřív. A nebo také ne, záleží, jak si pár sedne.

Klára si nicméně chválí, že by u nich v tomto ohledu problém být neměl. „Sedly jsme si. Hanina je milá, strašně klidná. S podobnými závody sice zkušenosti nemá, ale je na tom velmi dobře. Tempař je lepší než já, takže z nás dvou poletí do kopců a já budu spíš vést ve sjezdech,“ popisuje.

Shodly se i na společném cíli. Závod si chtějí především užít, ideálně se vyhnout všem nepříjemnostem a za páskou závěrečné etapy si sice unavené, ale spokojené říct: To byl zážitek, euforie!

„Určitě půjde o můj závodní vrchol,“ má jasno Klára. „Beru to tak, že když jsem měla to štěstí a můžu na start, musím udělat všechno proto, abychom uspěly. Navíc mě žene podpora firmy Van Gillern, kde pracuju v obchodním oddělení. I proto chci dát přípravě všechno.“

Hlavní bude vytrvalost

Trénink pro ni začal prakticky ihned, když se na konci března dozvěděla, že pojede. „Přes jaro a léto jsme se snažili jezdit hodně vytrvalostních tréninků nebo tempovou vytrvalost,“ popisuje trenér Martinek. „Taky jsme potřebovali, aby si tělo zvykalo na opakovanou zátěž, takže jsme zařazovali minimálně třídenní bloky.“

Ačkoliv původně závodit neplánovala, v rámci tréninku si několik klání do letošního kalendáře přece jen zapsala. První byl v rámci Prima Cupu v Sázavě.

„Co vám budu povídat. Nedopadlo to vůbec dobře a slezla jsem na 25. kilometru,“ ohlíží se. „Přiznávám, že dostat se zase do závodního tempa bylo těžší, než jsem čekala. Pak jsem ale jela Karlovy Vary a vyhrála jsem ve svoji kategorii na kratší trase a Hanka na dlouhé. Byla jsem spokojená, jak jsem to tam sekala jak výkonnostně, tak technicky. Což mi dodalo sebevědomí.“

Spolu s parťačkou si na Prima Cupu na Zadově zároveň zkusily, jak jim to bude šlapat ve dvojici. I to se osvědčilo.

„Poslední závod byl na konci září na Kole pro život v Ralsku,“ říká trenér Martinek. „Pak jsme dali pauzu. Na konci října odletěla na Mallorcu, což je sice na začátek přípravy na novou sezonu brzy, nicméně intenzitu jsme drželi dost nízko. Což je strašně důležité, musíte organismus postupně zapracovat, naučit ho zase pracovat ve vytrvalostním módu, aby se co nejvíc zefektivnil metabolismus zisku energie nejen ze sacharidů, ale i z tuků, v nichž máme energie pro výkon nepřeberné množství. Jakmile začátek přestřelíte, v negativním slova smyslu se vám to jednou vrátí.“

Na další soustředění na Mallorcu poletí v prosinci a do tepla zamíří ještě v únoru, nejspíš na Tenerife.

„Budeme pokračovat v podobném duchu jako předtím,“ pokračuje kouč. „Důležité je si realisticky uvědomit, s jakými ambicemi se postavíte na start. Holky nejedou pro výsledek, závod chtějí dojet a užít si ho. Aby měly o dvacet nebo třicet wattů vyšší krátkodobý výkon, proto nerozhoduje. Jde o to, aby byly schopné objet etapy v aerobním režimu a metabolismus pracoval co nejefektněji, až den D přijde.“

Vedle tréninků na kole Klára v zimních měsících chodí jednou týdně cvičit do fitcentra, doma posiluje core a běhá. „Běh je dobrý i kvůli časovým možnostem,“ dodává Martinek. „Klára samozřejmě pracuje, takže přes týden jsme odkázaní spíš na trenažer. Běh se dá do přípravy vložit ráno před prací, čímž navýšíte objem.“

Trenér techniky, mechanik i očkování

Spolu s parťačkou rovněž piluje pod dohledem trenéra techniky dovednosti v terénu, docházejí na lekce k mechanikovi a už má za sebou i návštěvu cestovní medicíny v Motole. „Pan doktor velmi pečlivě podle etap hledal, kde se budeme nacházet a čím vším se bude potřeba naočkovat,“ popisuje. „Je toho spousta. Možná jdeme s kanónem na vrabce, ale jestli to pomůže proti žaludečním problémům, vyplatí se to.“

Pro rady byla i za Kristiánem Hynkem, vítězem Cape Epic z roku 2014, a už od začátku také sama leží v propozicích a manuálech. Po dojezdu etap si například řekly, že bude dobré, když si připlatí technickou podporu. Nebo, aby se aklimatizovaly, si před startem přiobjednaly pětidenní pobyt na místě v hotelu.

„Trénink je samozřejmě hlavní. Ale pokud bych to měla rozdělit, těmto věcem věnujeme tak třicet procent přípravy,“ počítá Klára.

Rozhodně nechtějí nic podcenit. Což je pro takový závod potřeba. O nutné obezřetnosti hovoří i Stošek.

„Určitě si pohlídat hygienu, vodu a místní jídlo,“ doporučuje vítěz tří etap. „O to víc, když člověk bydlí ve společném zázemí. Střevní problémy jsou velké riziko a na Epicu většinou znamenají konec. Tohle bych si dal jako jeden z hlavních úkolů. Jako další, že musíte kvalitně jíst. Nejen během etap, ale i před nimi a po nich. V zásadě bych nedělal nic jiného, než jedl, spal a závodil. A během etap taky určitě hodně pít a chladit se. Pokud je šance chytit pytlík s ledem nebo vodou, určitě toho využít.“

I tohle všechno Kláru čeká. „Bude to náročné. Ale s tím do toho jdeme,“ říká.

Vždyť o takové možnosti vždycky snila.

autor: Michal Koubek

foto: Josef Soušek